Sudičky po česku 3 - Červené botičky s páskem a přezkou

Tak dobře. Porušily Řád jednou, poruší ho podruhé. Když si tentokrát dají opravdu záležet, nemůže se přece nic stát.

Dnes se sudičky sejdou v Chrámu sudby. Ono se tomu tak říká, ale je to vlastně jen takový malý patrový domeček se zahrádkou. Tam velmi chaoticky roste máta a meduňka, šípek, rebarbora a černý bez. Dámy sudičky nemají čas ani chuť hrabat se v hlíně, jen si z těch darů přírody občas uvaří čaj. Ale máta nedělá dobře Packalce, má po ní divoké sny, ona říká halucinace, ale to přehání, aby byla zajímavá. Merlota si po divokých snech občas dává thé z černého bezu, říká tomu nálev, ona si prostě drží svůj styl. Kdysi upekla Akitemtira koláč s rebarborou, který se musel jíst lžící, ale nechutnal zase tak špatně, jak vypadal. Jenže kdo okusil, později láteřil, že ho pálí žáha. 

Dříve, za teplých letních večerů, sedávaly někdy sudičky na lavičce pod vzrostlým hlohem. Ale jednou v srpnu, za úplňku, se to nějak pokazilo. Nejdřív se pohádaly, pak Merlota spadla rovnou do hlohového keře, nemohla se vyhrabat ven a hulákala, že ji napadl upír. Byla z toho tehdy velká nepříjemnost se sousedy.

•  

Akitemtira s Packalkou už sedí u kulatého stolu. Merlota má zpoždění, ona nerada brzo vstává a poránu jí trvá všechno nějak moc dlouho. Paní profesorka cosi čte, nervózně si posunuje brýle na nose a je viditelně rozladěná. Druhá z přítomných dam něco čmárá na papír. Pravděpodobně čísla, ale podle rychlých a rozmáchlých tahů hodně škrtá. Pak praští tužkou a zeptá se:

„Bude to oficiální?“

Packalka vytřeštila oči:

„Jak to sakra může bejt oficiální, když je to tajný! Ale musíme počkat na tu důru pitomou!“

Akitemtira je udivená. Je to už v krátké době podruhé, co se kolegyně neovládla. Důra pitomá, to je na Packalku opravdu těžký kalibr. Všeobecně se ví, že se s Merlotou moc rády nemají, ale vždycky se to přikládalo excesům paní umělkyně, hmotným i verbálním.

A taky je tady ten ples před jedenadvaceti lety… Majitel antikvariátu na náměstí Budoucnosti, pan Inkunábul (on se vlastně jmenoval Turecký, ale co s tím, když děláte s knihami), tehdy protančil s Merlotou celou noc, v jednom kuse si připíjeli a pořád si něco vyprávěli. Packalku, častou a věrnou zákaznici oázy starých knih a moudrosti, by bývalo moc zajímalo, o čem si právě oni dva můžou povídat. Druhý den se ho na to šla zeptat, ale vypadal jako náměsíčný a žádná řeč s ním nebyla. Za nějaký čas krám zavřel a zmizel, dostal se prý do hrozných dluhů.

 Ze vzpomínek ji vytrhlo bouchnutí dveří – poslední sudička právě vešla. Paní profesorka si Merlotu otráveně změřila a hned si vzala slovo:

„Konečně. Včera jsi podle losu byla první sudičkou, tak začni i teď.“

Losem určená první sudička na to nebyla úplně připravená. Byla ještě celá nesoustředěná, ráda by si dala v klidu malou skleničku a aspoň jednu hájku. A taky nechtěla přiznat, že o tom ještě nestačila ani pořádně popřemýšlet. Nezbývalo nic jiného, než se tvářit vědoucně a začít:

„Dávám střevíčky. Krásný, lehký dětský střevíčky. Červený s pásečkem a přezkou.“

Hm. Lehké střevíčky v řeči sudiček sice znamenají jistou bezstarostnost a skutečnou lehkost bytí, což by nebyl špatný dar… ale proč je proboha tak konkrétně popisuje? Červené s přezkou!!

„Červený s páskem a přezkou!!“ trvala na svém Merlota a bouchala přitom do stolu v rytmu svých slov. „Bude je mít ráda a bude je furt nosit. Teda jasně že virtuálně, abyste zas neměly řeči, že jí budou velký.“ Pak se zvedla a zamířila ke dveřím spíže. Obě staré dámy pochopily, že o botkách se už nedozvědí nic podstatného. Bude rozumnější pokračovat.

Packalka nasadila slavnostní výraz:

„Já daruji kreativitu.“ Pro jistotu hned pokračovala: „Ne, Merloto, nemá to nic společného s kreaturou, kdyby tě to náhodou napadlo. Znamená to tvořivost. Viděla bych to na oblast slova a písma.“

Ale to se zase nelíbilo sudičce, posedlé čísly:

„Jo, a dopadne jako ta… Bětka Rakušanová!“

Akitemtira někdy vytýkala před závorku i jména, a pak jí to trochu nevycházelo. Jména jsou totiž mnohem zrádnější než čísla; za příznivých okolností bude dvakrát šest pořád dvanáct, ale z Jana se vám stane Honza, ani nevíte kdy a proč.

Paní sečtělá si v duchu povzdychla. Tohle by čekala od té bláznivé Merloty, ale v poslední době to bylo těžké s oběma. Musí s nimi mít nekonečnou trpělivost.

„Máš patrně na mysli Betty Panklovou, později Němcovou. A co je na tom špatného? Ta skvělá paní spisovatelka dnes představuje klasiku české literatury a povinnou četbou.“  Ano, milé děti, je to tak. Paní Němcová skutečně patří do povinné četby. Což je škoda, protože tak přijdete o hezké počtení.

Numeroložka se rozjela: „To máš pravdu, ale jakej život měla, jakej? Toho Němce vůbec nechtěla, pak lítala po plesech a zábavách, zamilovala se, a co z toho bylo? Nic, jenom trápení, až z toho musela napsat to o tý svý babičce!“

Merlota už byla také v obraze a přidala se:

„Jasně, a nevařila a neuklízela, protože jí to přišlo jako zbytečný, že se to hned sní a umaže a chtěla něco vopravdickýho co má tu… věčnost. A ten její suchar řádil jako pominutej.“

Paní profesorka by mohla podotknout, že s vařením a uklízením jsou na štíru i mnohem současnější a přítomné osoby, ale nechtěla se pouštět do zbytečných debat. Raději obě ujistila, že literární schopnosti té holčičky rozhodně nebudou tak závratné.

Akitemtira si někdy, tajně ovšem, večer četla takové ty časopisy pro ženy. Například Čtenářky sobě nebo Vaříme chudě, ale čistě.

„Jo ty myslíš Co s připálenou omáčkou a tak.“

„Nikoli. Myslím něco mezi Babičkou a Připálenou omáčkou,“ objasnila Packalka. A tentokrát si nedokázala odpustit malé rýpnutí:

„Co vy dvě ostatně víte o připálené omáčce?“

Merlota hbitě vypálila:

„Všecko!“

Ne, takhle se opravdu řádná sudba nedá dělat. Aby alespoň trochu zachránila situaci, nasadila paní profesorka znovu ten slavnostní výraz:

 „Trvám na kreativitě. Tečka“

Třetí sudička, podle losu i skutečnosti, se nadechla:

„Sakra, tu tvořivost jsi mi vyfoukla. Tak nic. Dávám nadání k pohybu, myslím tanec, sport a tak.“

„Hergot, neklej mi při sudbě,“ zasyčela Packalka, obviněná tentokrát z krádeže kreativity.

Merlota si už dávno stačila znovu nalít červené. „No jó, tanec,“ zasnila se ve vzpomínce. „Já sem jednou tancovala na … no na takovym vyvýšenym místě a co čert nechtěl, rošlápla sem pulitr. Takovej ten z tlustýho skla s uchem. Dva tejdny sem pak pajdala jako postřelenej sysel. Teda spíš koroptev.“

„Každý nechť s dary sudiček nakládá, jak za vhodné uzná,“ upjatě prohlásila paní profesorka.

Tentokrát s ní Akitemtira v duchu skoro souhlasila. Myslela přece něco úplně jiného. Nahlas řekla:

„Hele, holky, a nenecháme to čtení z planet zase na zítra? Já už jsem hrozně unavená.“

„Necháme, na to se musíme maximálně soustředit,“ souhlasila Packalka.

A tak si tři sudičky slíbily, že se potkají zase nazítří.